Tak já přijedu…

Abbot mi ukázal na místo vedle sebe a já si přisedla. Ještě jsem se podívala po ostatních, jestli nesedím příliš blízko. Nebo nějak nepatřičně. On mě pozval k sobě a já místo toho, abych se prostě posadila, přemýšlela, co všechno bych mohla udělat špatně.

Už jsme se při předchozích návštěvách potkali. Tentokrát jsem ale dostala audienci. To slovo se mnou vstoupilo do místnosti a nechtělo mě pustit. Dívala jsem se, jak se mu ostatní uklánějí, a snažila se vybavit, co mi vysvětloval Lama. Do toho se mi pletly obrazy z filmů. Čím víc jsem se chtěla chovat přirozeně, tím méně mi to šlo.

Naproti seděla místní rodina. Přišli pro požehnání a domluvit puju. Věděli, proč tam jsou. Já si najednou nebyla jistá ani tím.

Co od toho setkání vlastně čekám? Co si chci odnést? Není v tom trochu pózy? Přijít, sedět vedle skoro devadesátiletého opata, mít fotografii.

Abbot poslouchal a usmíval se. Na nose měl zabarvené brýle, na zápěstí dřevěnou malu. Vedle něj ležela látková taška. Začala jsem si všímat těch obyčejných věcí. Barevných dek na gaučích. Jeho rukou. Toho, jak se obrací k člověku, který právě mluví. Zatímco já už v hlavě připravovala další otázku, on ještě poslouchal odpověď.

Povídali jsme si přes Lamu. Postupně jsem přestávala sledovat, jak sedím a kam dávám ruce. Pořád jsem ale měla pocit, že bych jeho čas měla nějak dobře využít. Zeptat se na něco podstatného. Nezůstat jen u zdvořilostí. Jenže čím usilovněji jsem hledala dobrou otázku, tím méně mě jich napadalo.

Byli jsme domluvení, že můžu fotografovat. Když jsem ho ale požádala o portrét a on se ke mně obrátil, zjistila jsem, že je to těžší, než jsem si představovala.

Díval se přímo na mě.

Zvedla jsem fotoaparát. Potřebovala jsem hledat světlo, úhel, ostřit. Jenže za hledáčkem byly pořád jeho oči a mně nešlo soustředit se jen na fotografii. Chvíli jsem se dívala do hledáčku, chvíli přímo na něj. Jako bych se ještě musela ujistit, že tam smím být. Že se na něj můžu takhle dlouho dívat.

On s tím zjevně žádnou potíž neměl. Seděl a nechával mě fotografovat. Všechno to pobíhání se odehrávalo ve mně. Už ho zdržuji. Tohle světlo není ono. Měla bych se posunout. Můžu ho požádat, aby se trochu natočil? Vždyť už mi věnoval tolik času.

Chtěla jsem udělat dobrou fotografii a zároveň být co nejrychleji hotová. Obojí se mi nedařilo.

Podíval se na mě přes brýle a usmál se.

Ten úsměv jsem už znala. Přesto mě znovu překvapil. Já se v duchu omlouvala za každý další záběr a on nevypadal, že by na nějakou omluvu čekal. Ani že by čekal, až konečně skončím.

Zkusila jsem jiný úhel. Pak ještě jeden. Pomalu jsem se přestávala hlídat a začala se opravdu dívat. Jak mu světlo dopadá na tvář. Jak se při úsměvu mění oči. Nemusela jsem každou chvíli kontrolovat, jestli už toho není moc.

Nevím, jak dlouho jsme takhle byli. Pamatuji si ale, že jsem nakonec fotografovala i jeho ruce v různých mudrách, s dřevěnou malou na zápěstí. Na začátku bych si o to nejspíš netroufla říct.

On byl pořád stejně klidný. Já už neměla potřebu honem skončit. Chtěla jsem se dívat, zkoušet a být tam s ním.

Po obědě vyprávěl o útěku z Tibetu. Jak šli v noci, převlečení za pasáčky, a měli pocit, že je někdo sleduje. Neměli mapu ani kompas. Poslouchala jsem Lamu, ale dívala se na Abbota. Snažila jsem se představit si ho mladého. V té tmě. Nešlo mi to spojit s člověkem, kterého jsem měla před sebou.

Jak se od takové noci dojde až k tomuhle klidu?

Chtěla jsem tomu porozumět. Možná jsem doufala, že se dá zjistit, jak to udělal, a něco z toho se naučit. Když jsem se ho později ptala na vztek a negativní myšlenky, čekala jsem, že mi řekne, jak je zvládá on. Odpovídal metaforou, vysvětloval princip. Zpočátku jsem měla pocit, že jsme se trochu minuli. Já se přece ptala na něj. Až postupně jsem si všimla, že při jeho odpovědích přemýšlím o sobě.

Už jsem se ale nebála zeptat znovu.

Když nás pozval domů, ukazoval nám obraz své vesnice a s hrdostí představoval psa. Kvůli fotografii si nasadil opatskou čepici. Pořád se ve mně občas ozvalo, jestli už nezůstáváme dlouho. On mě poplácal po rameni a povídal dál. Začínala jsem věřit tomu, že kdybych mu překážela, nemusel by mě přece pořád zvát blíž.

Přestávala jsem vnímat jeho věk i to, jak jsem si naše setkání předem představovala. Zajímalo mě, co říká. Chtěla jsem mu také něco říct o sobě, i když jsem ještě neměla všechno srovnané.

Ptala jsem se, co bych měla dělat dál. Mluvil o pomoci druhým, o tom, že mohu pomáhat finančně a někoho učit. Do deníku jsem si potom napsala, že mi potvrdil něco, co už delší dobu cítím.

Nebylo to hotové rozhodnutí. Spíš jsem si dovolila zůstat u myšlenky, kterou bych jindy začala hned zkoumat ze všech stran. Jestli je rozumná. Jestli na ni mám čas. Jestli se do toho vůbec mám pouštět.

Před cestou do Mustangu jsem ještě nevěděla, co přesně hledám. Z našeho setkání jsem si ale odnášela zkušenost, kterou jsem nečekala. Mohla jsem se ptát, i když moje otázka nebyla dokonalá. Mohla jsem zkoušet, i když jsem předem nevěděla, jak to dopadne. Při focení mi to na chvíli šlo. Chtěla jsem si ten pocit uchovat.

V Mustangu potom začal vznikat projekt. Při setkáních s kluky, při přemýšlení o jejich vzdělávání a o tom, co bude dál. To, o čem jsem před odjezdem mluvila tak neurčitě, najednou mělo konkrétní lidi a konkrétní potřebu. Pořád jsem nevěděla, jak všechno zařídit. Už jsem ale chtěla hledat způsob.

Po návratu do Káthmándú jsem Abbotovi nesla portrét.

Nechala jsem ho vytisknout a zarámovat. Nebyl takový, jaký jsem si přála. Viděla jsem, co bych dnes udělala jinak. Přesto jsem mu ho chtěla dát. Když jsem se na tu fotografii dívala, vybavovalo se mi, jak jsem před ním stála a chtěla už skončit. A jak mě nechal pokračovat, aniž bych o ten čas musela znovu prosit.

Nevěděla jsem, jestli mu dokážu vysvětlit, za co všechno děkuji.

Znovu jsem si sedla vedle něj. Poplácal mě po rameni a usmál se. Tentokrát jsem se nerozhlížela po ostatních. Chtěla jsem mu vyprávět o Mustangu. O klucích. O nápadu, který jsem si přivezla.

Mluvila jsem a zároveň si některé věci teprve ujasňovala. Zajímalo mě, co si myslí. Jestli to může fungovat. Co by skutečně pomohlo. Mohla jsem před ním přemýšlet nahlas, aniž bych měla připravenou odpověď na všechno.

Zmínila jsem se o další benefici.

A on řekl, že přijede a podpoří mě. Že to je to nejmenší, co může udělat.

Potřebovala jsem to slyšet znovu.

Opravdu? Do Prahy?

Ano.

Zeptala jsem se podruhé. Věděla jsem, že se opakuji, ale nemohla jsem si pomoct. Mluvíme opravdu o tom, že přijede on? Kvůli tomu, co mu tady právě vyprávím?

Měla jsem radost a zároveň jsem tomu ještě nedokázala uvěřit. Chtěla jsem poděkovat, jenže poděkování mi v tu chvíli připadalo nějak malé. O něco takového bych ho ani nenapadlo požádat. Nesla jsem mu portrét, abych mu vrátila alespoň něco z toho, co mi naše setkání dalo. A teď mi nabízel další podporu, mnohem větší, než jsem si troufala představit.

Nejvíc mě ohromilo, jak vážně mě vzal.

Já svůj nápad ještě opatrně obracela v rukou. Viděla jsem všechno, co nevím a neumím. On mě vyslechl a řekl, že přijede.

Stejně klidně, jako se na mě před cestou podíval přes brýle, když jsem si nebyla jistá další fotografií.

Seděla jsem vedle něj a tentokrát už neměla potřebu hledat další otázku. Chtěla jsem tam ještě chvíli být. Nechat si dojít, co právě řekl.

Teď je říjen. Za pár dní ho přivítám v Praze.

Pořád se na to těším s trochou nevěřícnosti.

On to nejspíš řekne stejně klidně i potřetí.

Hanka