Díl 2 · říjen 2026 · 5 min čtení
Nejdřív jsem je chtěla slyšet
Píše Hanka Součková

V Mustangu jsem byla teprve pár dní, ale už jsem věděla, že právě tady chci něco vrátit. Přijela jsem fotit a postupně se mi čím dál míň chtělo být jen na návštěvě. Lidé mě pouštěli blíž, věnovali mi čas, povídali si se mnou. Chtěla jsem pro ně taky něco udělat. Ještě jsem nevěděla co, a tak jsem požádala o setkání v klášteře.
V přijímací místnosti kláštera v Lo Manthangu jsem seděla se svým šerpou. Přinesli nám masala čaj a khapse, křupavé smažené pečivo. Postupně přicházeli další lidé. School principal, ředitel klášterní školy, abbot, Džampa, který klášter zastupoval navenek, a mladá žena, která škole pomáhala získávat podporu. Zdravili jsme se a já si uvědomovala, že mou žádost vzali opravdu vážně. Tolik lidí si udělalo čas. Chtěla jsem ho dobře využít.

Začala jsem loňskou beneficí a tím, co jsme udělali pro klášter v Káthmándú. Měla jsem na čem ukázat, co mohu nabídnout. Oni mi zase vysvětlovali, jak funguje podpora tady. Mohla jsem si adoptovat malého mnicha, přispívat na jeho potřeby. Nebo dát dar klášteru.
To všechno jsem chápala. Jenže jsem chtěla najít něco, čemu se můžeme věnovat společně a delší dobu. Znát konkrétní potřebu, domluvit se, co s ní uděláme, a pak vidět, jestli naše pomoc funguje. Umím propojovat lidi, dát věcem směr, dotáhnout je. Ráda bych nabídla i tohle.
Vysvětlovala jsem, oni poslouchali. Potom spolu mluvili nepálsky a já čekala, co se ke mně vrátí v překladu. Sledovala jsem jejich tváře, snažila se zachytit, jestli jsme se někam posunuli. Když zase zazněla angličtina, zjistila jsem, že jsme zpátky u možností, které už znám.
Zkusila jsem příklad. Potom jiný. Chvíli jsem měla pocit, že už si rozumíme, pak jsme se zase minuli.
Na vyjednávání jsem zvyklá, ale tohle mi dávalo zabrat. Obvykle dokážu poznat, kde se rozhovor zasekl. Tady jsem nevěděla, jestli se něco ztrácí v překladu, nebo sama nedokážu dost jasně říct, co hledám. Byli vstřícní a trpěliví. Já začínala mít pocit, že jim pořád dokola odmítám něco, co dobře funguje.
Napila jsem se čaje a přemýšlela, jestli už nemám přikývnout. I tak přece pomůžu. Ale ještě se mi nechtělo skončit. Pořád jsem měla pocit, že jsme se k tomu podstatnému nedostali.
Během našeho rozhovoru vešel do místnosti starší muž ze Švýcarska. Mohlo mu být kolem sedmdesáti. Měl tu vlastní schůzku, chvíli nás poslouchal a pak se obrátil ke mně. Řekl, ať vydržím. Že zatím nerozumějí tomu, co nabízím. On mi ale rozumí, něco podobného dělá v Chitwanu.
Tohle jsem potřebovala slyšet. Někdo rozumí, kam mířím. Najednou jsem měla zase energii začít znovu a tolik se nezabývala tím, jestli už jsem se svou nabídkou trochu otravná.
Znovu jsem popsala, co bych chtěla a co hledám. A tehdy mladá žena začala mluvit o vzdělávání. Škola dokázala klukům zajistit základní výuku, ale chyběla jí možnost pokračovat do vyšších ročníků. Potřebovali je dovést dál, aby mohli navázat dalším studiem a připravit se na povolání.
Poslouchala jsem a začínalo mi být jasnější, co bychom mohli udělat. Vybavovali se mi lidé, kterým bych zavolala. Koho bych se zeptala, kdo by mohl pomoci. Znám tuhle svoji rychlost. Ještě se o něčem bavíme a já už to v hlavě zařizuju.
Tentokrát jsem se ale zastavila. Mluvili jsme o klucích, o jejich vzdělání, o tom, co by pro ně bylo dobré. Jenže zatím jsem slyšela jen dospělé.
Požádala jsem, jestli bych je mohla potkat. Chtěla jsem vědět, jestli o to stojí také oni.
Přišlo jich patnáct. Byla sobota, měli volno a byli unavení po festivalu. Připadali mi smíření s tím, že je někdo zavolal a oni prostě museli přijít. Nadšeně se netvářili. Upřímně, taky bych si asi pro volnou sobotu vybrala něco jiného.
Když jsem se na ně dívala, bylo mi trochu nepříjemně. Další bílá návštěvnice se přišla podívat na děti v klášteře. Nevím, jestli mě tak viděli, ale já se tak na chvíli cítila. Nerada bych po nich chtěla, aby se předvedli nebo vyprávěli něco smutného jen proto, že jsem přijela nabídnout pomoc.
Představila jsem se a vysvětlila, proč tu jsem. Chtěla bych o nich vyprávět doma. Zajímá mě ale hlavně to, o čem sní. Čím by se chtěli stát, co by chtěli dělat. Právě to chci přivézt lidem, kteří by jim mohli pomoci.
A jejich výrazy se změnily.

Jeden chtěl být učitelem, další lékařem. Začali vyprávět a já se doptávala. Najednou nám spolu bylo dobře. Už jsem neměla potřebu dál vysvětlovat svůj záměr, protože mě mnohem víc zajímalo, co říkají oni. Před chvílí jsem si nebyla jistá, jestli jsem si je vůbec měla nechat zavolat. Teď jsem byla ráda, že jsme tady spolu.
Tady pro mě ten projekt vznikl. Když jsem je poslouchala a viděla, jak jinak se tváří, když mohou mluvit o své budoucnosti. Chtěla jsem jim pomoct, aby si mohli vyzkoušet, co v nich je.
Do deníku jsem si pak napsala: „Myslím, že by to mohl být TEN PROJEKT.“ A také, že jsem na sebe pyšná, protože jsem neuhnula.
Když to dnes čtu, vybavuje se mi, jak blízko jsem byla tomu poděkovat a spokojit se s některou z nabízených možností. Jak moc mi pomohl člověk, který přišel na úplně jinou schůzku. A jsem ráda, že jsem pak dokázala přibrzdit i vlastní nadšení a požádat o setkání s kluky.

Teď už ten nápad postupně převádím do skutečnosti. Domlouvám, sháním podporu a znovu vysvětluju. Někdy to trvá déle, než bych chtěla. Ale když se mě někdo zeptá, proč to dělám, vybaví se mi těch patnáct kluků.
Hlavně ten rozdíl mezi tím, jak přišli a jak jsme si potom povídali.
Hanka
Abbot přijede na benefiční večer 3. listopadu do Karlína.
Chci být u toho